K. R. - "Není nutné, abyste mě navštěvoval"

úterý 1. prosinec 2009 19:02

K. R. - Mezi stehny 2

Pokud se vám do rukou dostane jakýkoliv článek pojednávající o spisovatelce Kateřině Rudčenkové, téměř v každém z nich se hned v úvodu dozvíte, že bývá považována za jeden z našich nejvýraznějších současných básnických talentů. Já sama si na takové označení netroufnu, protože si nepřipadám natolik obeznámená s českou poetickou scénou a nechtěla bych nějakému tomu mně neznámému talentovi křivdit, každopádně bych to velmi ráda udělala, protože ve mně jakýkoliv umělecký počin této básnířky, dramatičky a prozaičky zanechává silný citový otisk.

„Ano, já bydlím v klavíru, ale není nutné, abyste mě navštěvoval.“
(K. R.)

Mě s Kateřininou prací seznámil její nevlastní bratr, takže možná proto mám pocit, že do jejích textů nahlížím jaksi z pozice pod pokličkou. Píše, spíš přepisuje a ani to nezastírá, události skutečného života, které nenápadně upravuje tak, aby dosáhla kýženého efektu. Soustředí se zejména na nejintimnější detaily lidské existence, ať už se na ně dívá z tělesné nebo duševní stránky. Občas může skutečná či domnělá autobiografičnost vést k pocitu přílišného zahledění do osoby hlavní hrdinky a mírného utlačování všech ostatních. Záleží na vašem osobním vkusu jestli se vám právě proto někdy provokativní, jindy mírně „hystericky sentimentální“ budou líbit nebo ne.

K. R. K. R. K. R. K. R.
Kateřina Rudčenková

Ve všech Kateřininých textech můžeme sledovat její komplikované vztahy k matce a otci, který rodinu opustil, z čehož pramení nejistota a zvláštní zběsilost, s jakou následně zničí vztah s každým mužem, který o ni projeví (i neprojeví) zájem. Věnuje se také otázce ženství ve světě, který vidí jako neprávem příliš mužský. Víc popisných slov už by snad ani nemělo smysl, proto bych ráda dvě za vše mluvící ukázky a případný komentář.

Co se týče poezie, což byla autorčina vstupenka do světa literatury (sbírky Ludwig, Není nutné, abyste mě navštěvoval, Popel a slast), narazíme na sugestivní obrazy podřízené zvláštní optice, se kterou sleduje tápající a zároveň sebejistý tvor okolní svět.

Úryvek básně Přijď setmění: „Nechci zestárnout jako žena u vedlejšího stolu / jejíž vrásky jsou hluboké jako vzor svetru / jejího partnera / nechci zestárnout jako žena u druhého stolu / jejíž vlasy se více podobají paruce / než by paruka byla schopna podobat se vlasům / nechci aby se můj obličej ztratil ve výloze brýlí / vůbec nechci svou tělesnost která mě svírá / jako nepohodlná kajuta / těch zářivých lidí a trosek já mezi nimi / nastavující tělo slunci / a život náhodným výkladům“.

Vidíte křečovité lpění na životě? Vidíte odpor k vlastní (tělesné) existenci? Působí na vás rozpor, který tím vzniká?

Nohy na stěně
Nohy na stěně

Celé znění básně, jež buď nemá jméno, nebo jsem ho nezjistila: "Žena ve vlaku, která ke svému jedinému synovi / mluvila jako k milenci. // Dotyk loktů. Krátké povzdechnutí. / Nesněz to všechno. Pojedeme za tmy."

Kateřina nejen pozoruje, ale také si rozverně domýšlí. Postava v jedné z jejích povídek říká, že "k většině lidí má erotický vztah" (sbírka povídek Noci, Noci), což by mohlo být krédo, které je následně ve všech uměleckých pokusech naplňováno, tedy i ve fotografii, jak můžete sami vidět.

Dlaždice
Dlaždice

Jako manifest Kateřininých názorů na „ženskou problematiku“ by mohla posloužit replika postavy Agnes z divadelní hry Niekur/Nikde, jež byla oceněna 2. místem Ceny Alfréda Radoka. Dále je Kateřina autorkou her Frau in Blau, která je velmi poutavým zobrazením vztahu malíře Oscara Kokoschky a femme fatal Almy Mahlerové, a hry Čas třešňového dýmu, se kterou jsem zatím neměla možnost se setkat. Co se týče dramatické tvorby, Kateřina se nebojí experimentovat ani zde. Niekur je po vzoru hry Ernsta Jandla Z cizoty psána ve třetí osobě a samotné dění je prokládáno mikrohrou o siamských dvojčatech srostlých hlavou, ve Fraun in Blau zase pracuje vedle herců i s jejich loutkami v životní velikosti nebo promítáním malířových obrazů.

„Agnes: (…) Zde máme místo hrdiny hlavní hrdinku a ženský hlas. To je, co mě poněkud dráždí na většině uváděných děl i těch, co se počítají do historie umění. Že ty příběhy ryze mužských hrdinů a ryze mužské problémy se tak bezostyšně vydávají za obecně lidské. Kdežto když něco napíše či vysloví žena, dostane se tomu nálepky ženské a odsune se to s odkašláním do postranních regálů. (…) Ona sama si připadá dostatečně „obecně lidská“. (…) Ale na tom, že je žena člověk, hodlá sveřepě trvat.“


V článku byly využity informace ze stránky http://rudcenkova.freehostia.com a úryvky z publikací anotovaných tamtéž. Autor fotografií: Kateřina Rudčenková.

Dagmar Pokorná

josef hejnaDagmaro, ani já tu poezii nebudu soudit.22:251.12.2009 22:25:46

Počet příspěvků: 1, poslední 1.12.2009 22:25:46 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Dagmar Pokorná

Dagmar Pokorná

To je krásné na životě, nevím o něm nic.

Norman Bates v sukni.

V lidské řeči: Absolventka Gymnázia Třebíč, studentka scenáristiky a dramaturgie na FAMU, básnířka, prozaička, dramatička, v zálibách výtvarnice a performátorka.

Obdržené ceny: 2. místo Ortenova Kutná Hora 2009 (poezie), 3. místo O cenu Jana Zahradníčka 2009 (poezie), nominace na Cenu Alfréda Radoka 2009 (drama), 1. místo Hořovice Václava Hraběte 2010 (próza), 2. místo Cena Waltera Sernera 2010 (próza). Práce otištěny v časopisech Psí víno (čísla 49 a 51) a Host (4/10) a také obsaženy v almanachu Královny slz a ostružin (2010, ed. Sylva Lauerová).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Václav Havel - Hry
  • Jáchym Topol - Sestra
  • R. Denemarková - Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla
  • Michael Cunningham - Hodiny

Co právě poslouchám

  • Traband
  • Hm...
  • Depressive Age
  • Psí vojáci

Oblíbené stránky

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.