Drzý rozhovor - Kdo jsem

čtvrtek 25. únor 2010 16:34

Úvodem ke svému drzému rozhovoru musím říci, že můj host je značně mrzutý – ačkoliv není mrzutý natolik, aby mu vadilo, že jsem o něm do jediného jeho rozhovoru po dlouhé době napsala, že je mrzutý – takže svolil k tomu, že se podrobí mým otázkám, pouze pod podmínkou, že neuvedu jeho jméno. Souhlasila jsem, vždyť to vlastně celé té hříčce dodá ještě hravější rozměr. Kromě obvyklého požitku, který vám, mí laskaví čtenáři, přináší čtení, si tak můžete dopřát ještě vzrušení při pátrání po totožnosti zpovídaného.

Dotazovatel (D): Dobrý den. Náš rozhovor jsem si dovolila už předem nazvat Kdo jsem, protože o vás byl natočen stejnojmenný film, i když to je nepřesné označení, protože vše se točí kolem vás a vašich názorů, je to vlastně takový audiovizuální rozhovor. Jiný kolega novinář, který s vámi vedl rozhovor, z toho zase dokázal udělat samostatnou knížku... Vaše hlava musí být přecpaná myšlenkami, jinak by jich nebylo tolik na rozdávání...

Tázaný (T): Víte, já si myslím, že člověk má vždycky co říct. Jenom někdy třeba neví, jak na to.

D: Poněvadž nechcete být odhalen z mých úst, řekněte nám tedy něco o sobě sám.

T: Vy jste, slečno, ale nepozorná, teď jste čtenářům prozradila, že jsem muž! V tom případě by bylo také správné uvést, že jsem již pěkných pár let mrtvý. A že jsem nosil knír, ačkoliv ne vždycky.

D: Pěkných pár let... to je přece relativní pojem. Vždyť já sama jsem v době vaší smrti byla jen o šestnáct let mladší, než jsem teď. To  není zas tak moc, vyrostla jsem od té doby jen zhruba o osmdesát sedm centimetrů. Vám připadá, že už jste mrtvý nějak nepřiměřeně dlouho?

T: Když vezmeme v potaz, že v době smrti mi bylo bez měsíce padesát, tak šestnáct let může být velmi dlouhá doba, ano.

D: V tom máte pravdu. Abych vám ale ještě vysvětlila svůj postoj, tak podle mého vůbec nezáleží na tom, jak dlouho jste mrtvý nebo co se s vámi stalo. Vaše dílo je natolik komplexní a naléhavé, že některé písničky promlouvají k vnímavým i třeba 40 let po jejich napsání. Ale teď jsem zase něco prozradila. Aspoň se tedy mohu zeptat, zda vás překvapuje, že písně, kterými jste bojoval proti věci, která je dnes již oficiálně pohřbená, se zdají být stále hořce aktuální.

T: Oficiálně pohřbená, jako já. Jistě víte, slečinko, že na mém pohřbu se ozývaly i výkřiky „Lžete!“ z úst mých zastánců oproti těm, které jsem kritizoval. Pravda je strašně relativní a potom je těžké říci, zda je tedy dobré na ní tolik lpět. Během totality, kterou jsem z větší části prožil v emigraci, jsem prudce a upřímně věřil, že režim je to zlo, které lidi kazí, že je drtí a změkčuje jim páteře. Potom režim padl a já zjistil, že to byli právě tihle holomci, práskači a bezpáteřní lidé, kteří ten režim drželi na nohou. A nezmizeli, nedostali na zadek od těch slušných, naopak, jeli vesele dál, jako by se nic nezměnilo. To mě... inu velmi rozhněvalo. Zahořkl jsem, nejen kvůli tomu, že se mnou také najednou nikdo nepočítal, ačkoliv já bych o to stál. Dnes už jsem vychladl a možná bych si počínal jinak, kdybych byl teď ve stejné situaci. Ale pořád si myslím, že by tu měl být vždycky někdo, kdo bude pichlavý a nepříjemný, zatímco ostatní lidé zavírají oči, aby se nezbláznili.

D: Teď jste se pěkně rozpovídal. Ale to co dělá umělce umělcem a básníka básníkem je právě schopnost dobře pochopitelné zkratky. Mohla bych vás požádat o nějaký pěkný aforismus, do kterého byste vše shrnul?

T: To byste jistě mohla. A nemusíte zamlčovat, že vás také limituje povolený rozsah, takže už nedostanu příležitost znovu se rozpovídat. Co bych vám tak... víte, tohle je starší, ale jak jste sama řekla, příliš na tom nezáleží... Tak tedy: Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi.

D: Nenašel byste něco poetičtějšího? Přece jenom náš časopis čtou i děti.

T: V tom případě vám povím, co bych řekl sám za sebe: Pro sladkost usnutí děkuji za únavu.

D: Výmluvný vzkaz všem, kteří by pochybovali o vaší nezničitelnosti. A kdybyste nemluvil jen sám za sebe?

T: S rukama v týle jdou vdovy alejemi, za dlouhé chvíle zdobí se liliemi, lilie bledé s rudými krůpějemi trhají vkleče.

D: Jak jinak, skončili jsme zase na kolenou.

T: Ale jak krásné bude, slečno, se potom zase zvednout.

 

Děkuji za příjemně drzý rozhovor.

Dagmar Pokorná

iroušhádanka17:069.1.2011 17:06:14
zuzanatak mně18:2026.2.2010 18:20:29
Monika M.Mi se09:1726.2.2010 9:17:10
josef hejnaSympatický pokus.19:5025.2.2010 19:50:11
NaďaPovažuji Váš nápad za19:2225.2.2010 19:22:58
Jirka B.Oprava19:2025.2.2010 19:20:51
Dagmar PokornáNadhoz:18:4925.2.2010 18:49:57
Dagmar PokornáOtázka je jednoduchá,18:3325.2.2010 18:33:15
EVAJe to moc jednoduchý úkol -17:4825.2.2010 17:48:57

Počet příspěvků: 10, poslední 9.1.2011 17:06:14 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Dagmar Pokorná

Dagmar Pokorná

To je krásné na životě, nevím o něm nic.

Norman Bates v sukni.

V lidské řeči: Absolventka Gymnázia Třebíč, studentka scenáristiky a dramaturgie na FAMU, básnířka, prozaička, dramatička, v zálibách výtvarnice a performátorka.

Obdržené ceny: 2. místo Ortenova Kutná Hora 2009 (poezie), 3. místo O cenu Jana Zahradníčka 2009 (poezie), nominace na Cenu Alfréda Radoka 2009 (drama), 1. místo Hořovice Václava Hraběte 2010 (próza), 2. místo Cena Waltera Sernera 2010 (próza). Práce otištěny v časopisech Psí víno (čísla 49 a 51) a Host (4/10) a také obsaženy v almanachu Královny slz a ostružin (2010, ed. Sylva Lauerová).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Václav Havel - Hry
  • Jáchym Topol - Sestra
  • R. Denemarková - Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla
  • Michael Cunningham - Hodiny

Co právě poslouchám

  • Traband
  • Hm...
  • Depressive Age
  • Psí vojáci

Oblíbené stránky

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.